Fišiho report je na bikerech

[View with PicLens]

V kategorii do 10.let se nepovedl start Tomáši Bencovi, ale bojovným výkonem se probojoval těsně za vedoucího závodníka. Ve finiši mu pak chyběli potřebné síly a tak skončil 2. V mladších žákyních si suveréně počínala Karolína Poláková, když bez větších problému zvítězila. Navíc pak ještě v hlavním závodě obsadila neskutečné 4.místo mezi juniorkami.
V kadetech si velmi dobře vedl Martin Kofroň, který v závěrečném spurtu s jedním německým závodkem vybojoval bronzovou medaili. Druhý kadet Jakub Kozlík se od druhého kola velmi trápil a závod dokončil na 13.místě.
Závod elitní kategorie nezačal nejlépe pro Pavla Kodla, když těsně před startem zjistil defekt zadního kola. Nejprve ve sjezdovce vyměnil kolo s tátou, v dalším kole sedl zpět na své. Svou stíhací jízdu dotáhl „pouze“ na 9.místo. O poznání lépe vyšel závod Rakovi Fišerovi, i když ani on neměl nejlepší start. Přesto se během prvního okruhu dokázal dotáhnout do vedoucí skupiny závodníků, kde pak sváděl pěkný souboj s kadaňským Vojtou Marvanem. Tento souboj nakonec prohrál, ale přesto vybojoval vynikající 2.místo před všemi německými závodníky.
I přes obavy velmi dobrý závod odjel v nejstarší kategorii masters 3 Jiří Toms, který před sezónou přesedla na 29″ „spešla“. V mastrech 1 ještě startoval Lukáš Kopecký, jež standardním výkonem si dojel pro 7.místo.

V neděli se pak jela první etapa Gira Chodov. V elitní kategorii startovali Pavel kodl a Radek Fišer. Oba dva spolu s Tomášem Viktorinem režírovali závod, když v podstatě starali o tempo i o odbourávání soupeřů díky nástupům a zrychlováním. Postupně Palinko odjel s Uickeym. Ve druhé skupině zústal Fiši. Nakonec v závěrečném spurtu vyhrál celkově Pavel Kodl. Radek byl v elitě třetí. Mezi žákyněmi si pro druhé místo dojela Karolína Poláková.

V neděli ještě Tomáš Benc startoval v prvním dílu německého OTV cupu, kde se nechal vyhecovat startem všech kategorií k výbornému „až přepálenému“ závodu. Díky Tomu porazil i svého sobotního přemožitele z Aše. Přesto opět bral pouze stříbro.

Pavlovi se docela povedl start, ale postupně se propadal. První kolo projel v 16. čase, druhé kolo znamenalo další propad na 17. příčku. Pak se však rozjel a v dalších dvou kolech začal zlepšovat svou pozici. Konečné 14.místo není dle očekávání, ale dobrý start do soutěže.

V neděli se naše barvy rozdělili. 4 závodníci jeli v Lokti Kozí Vrchy v rámci  Karlovarského poháru a 3 odjeli na becker cup do Chrástu.

Takže v Lokti – Na startu Palinko, Kofis, Tomsík a Tomáš. První dva se drželi na předních příčkách absolutního pořadí, Tomsík bojoval s kopcem uprostřed startovního pole a Tomáš jel kratší trať. Palinko si svoje a nenechal se rozhodit zrychlením Filipa Eberleho. Jel si své a postupně upevnil druhé místo absolutního pořadí. V kategroii to znamenalo vítězství. Martin jel se svým největším konkurentem v kategorii, ale před cílem mu podlehl. Jako kadet tedy 2. a v absolutním pořadí do desítky je velmi pěkné. Tomsík jako obhájce celkového vítězství kategorie masters 3 odstartoval sezónu 2.místem.

Do Chrástu u Plzně pak odjeli Karolína, Ruda a Vláďa. Karolína potvrdila, že patří mezi nejlepší závodníce kategorie v západních Čechách. V mladších žákyních si nechala po startu odjet závodníci z České spořitelny, kterou pak již nedokázala dojet. Ve starších žákyních si spravila chuť a jasně vyhrála. Ruda i Vláďa startovali pouze v mladších žácích a jejich výkon nebyl ideální. Oba se teprve učí závodit, ale velmi lehce vzdávali jednotlivé souboje. V cíly byli nakonec hodnoceni na 13. resp. 14.místě.

[View with PicLens]

Před odjezdem se objevilo několik problémů způsebených komunikací s Italy a také dodatečným rozšířením mládežníků o velké závodníky. Konečné týmové osazení mělo podobu: Tomáš Benc, Karolína Poláková, Ruda Griessl, Vláďa Střihavka, Kuba Kozlík, Ráďa Fišer, Pája Kodl – k tomu přátelé Jirka Svoboda a Dominik Fiala.O zdárný chod se pak technicky starali Hummel s Oli, Pavel Polák a Martin Benc. ( ve fotkách je pak 5 galerii – cca 500 fotek ze soustředění)

Žáci se pohybovali většinu času v dosahu kempu na rovinách. Dospěláci pak začali na rovinkách, aby druhou půli odjezdili v horách. Celková porce najetých kilometrů je necelých 400 u žáků a přes 1200 u velkých.

Krom zmíněných problémů s Italy jsme však ještě měli několik komplikací – nejprve na cestě do Itálie pár kilometrů od České hranice Pavel sestřelil srnu. Naštěstí to odneslo „jen“ pravé světlo a trochu promáčklých plechů (štěstí v neštěstí – Martin i Hummel měli půjčená auta a případná jejich srážka by  s největší pravděpodobností znamenala konec cesty). Dále pak nachlazení Kájy a Oli. Trochu šokem pak byla lednice s miniaturním mrazákem v každém apartmánu (nutné pro uskladnění masa). Jinak vše klapalo jak má. Oli skvěle vařila, Pavel Polák seřizoval a opravoval kola (mj. žákům zapůjčil s Karolínou celkem 3 a ještě bajkové hladké úzké pláště) i pomohl v kuchyni.

Děti si užily páteční den odpočinku v Gardalandu – zábavný park. Většinou se svezli na adrenalinových atrakcích.

Z tréninkového deníku žáků:

Každé ráno rozcvička. Krátký klus a pak strečink. Ty první v individuální režii. Ty poslední v režii animátorů kempu. 

1. Ihned po příjezdu a ubytování lehce na kolo a to v největším možném obsazení. Hlavní cíl – historické městečko Sirmione ležící na úzkém poloostrově zasahujícím do jezera. Z důvodu velkého množství lidí jsme až do centra města a nakonec poloostrova nedostali. Tak jsme vyrazili obklikou zpátky do kempu. 
2. Přes centrum Peschiery jsme najeli na silnici kolem řeky Mincio, ale velký provoz nás donutil změnit trasu. Proto jsme přes Monzambano pokračovali na Pozolengo a zpět mezi vinicemi do kempu. Trénink byl nemocné Karolíny a Pavla.  
3. Na druhém břehu Mincia jsme našli cyklostezku bez automobilového provozu a tak jsme si mohli spurtovat a trénovat jizdu ve skupině, střídání atd. 
4. Po dopoledním dešti jsme vydali na věž v Solferinu (byla doporučena velkýma klukama – krátký ale pěkný kopeček před ní). Při dojezdu k věži jsme byli povzbuzování a kluci také postrkáváni důchodci, kteří se chystali do vedlejšího kostela. Ze Solferína pak naše cesta pokračovala jihovýchodním směrem na cyklostezku kolem Mincia. Na tu jsme však přijeli již za hustého deště, který nás doprovázel téměř celou půlku tréninku. Díky dešti nejrychlejší „etapa“. 
5. Po dni volna nejprve krátký trénink před tím nejdelším z celého soustředění. Takže v podstatě „kolem komína“ po okrskách s minimálním provozem. 
6. Nejdelší plánovaný trénink – dva cíle. Nejprve se podívat do kempu v Monice del Garda, kde jsme chtěli být původně ubytovaný a pak ještě do cykloshopu pana Maty od kterého má Karolína silničku. Cestou nás potkalo několik drobných přeháněk a jeden delší deštík. Měli jsme jeden defekt a také jeden pád. Zpáteční cestu si Pavel s Kubou a Karolínou trochu prodloužili. 
7. Při dopoledním tréninku byla již znát únava a tak se trénink zkrátil. Kroužili jsme opět na okrskách kolem Peschiery a hledali cestičky,kterými jsme ještě nejeli. Kuba s Pavlem si dali do těla trochu víc. .
8. Místo cyklotréninku jsme se vydali na beachvolejbalové hřiště a zahráli si přehazovanou.
9. Po dopolední rozcvičce jsme šli soutěžit podle úkolů na plážové promenádě. 
10. Poslední trénink a tak měl být pořádný. Od velkých jsme věděli, že historické centrum Castiglione je hezké a tak jsme vyrazili tímto směrem. Zkraje cesty několik prémií a pak poklidná cesta. V Castiglione jsme nejprve zalepili jednu dírku, podívali do parku pod hradem (všude plno lidí – velikonoční pondělí) a pak pokračovali směr Lonato, Desenzano a Peschiera. V Lonatu jsme potkali Pavla s Kubou, kteří si opět přidávali. My jsme pak udělali chybu a málem se dostali na dálnici. Do Desenzána, které bylo také přeplněné lidmi jsme přijeli z jiného směru než jsme původně chtěli, ale byli jsme již u vody. Cesta podél jezera pak již byla rutinou. 

Střípky z tréninku skupiny rychlíků

Cesta do Itálie

Postupně jsme se scházeli u Honzy před barákem. Někdo dříve, někdo později. Já jsem se „vyznamenal“. Jedna večeře u rodičů, druhá doma s Evičkou (cca 3,5 porce špaget) a šel jsem si pro bolest břicha lehnout. Balení věcí nepřicházelo v úvahu, nemohl jsem se ohnout. Když jsem se po probuzení podíval na hodinky, následoval šok. Třičtvrtě na dvanáct a v půldruhé máme odjíždět? Nastal mírně řečeno shon. V 01:40 jsem přijel na kole a Evička záhy s naloženým autem. Čekali už všichni, připraveni na odjezd, ale veselí. Zhruba hodinové zpoždění (včetně nakládání Dominika v Chebu) však bylo jen jednu z komplikací, které zamotávaly Honzovi, veliteli zájezdu, hlavu. Pavlu Polákovi například vběhla do cesty na dálnici srnka, odneslo to pravé přední světlo, bez skla však naštěstí svítilo dál, a k tomu pomačkané plechy. Cesta ubíhala, na Brenner auta vyjela a pak už začal jiný svět: zelená tráva, olivovníky, vinná réva, jabloně, nedbalá elegance Italů a samozřejmě zrezlá svodidla u dálnice bez krajnic. Z té jsme odbočili v Roveretu a přes Rivu del Garda se dostali na západní pobřeží. Projížďka to však byla spíš nervózní/zdlouhavá, a to v jižní části, kde bylo hodně aut, křižovatek (kruháčů), měst a městeček. Obrovský kemp Bella Italia se nachází na kraji Peschiary del Garda. Je to městečko ve městě. Většina výpravy bydlí ve dvou apartmánech vedle sebe, čtyři v „casa mobile“, tj. vybaveném plastovém minidomečku na kolovém podvozku. Konstrukcí mi nejvíce připomíná mobilní toaletu toi-toi.

O jídlo se nám tu výtečně stará Honzova manželka Olinka – děkujeme!

Účastníci: dospělí – Honza a Olinka Vokáčovi + děda, Martin Benc a Pavel Polák; střední – Radek Fišer, Pavel Kodl, Jirka Svoboda; děti – Karolína, Dominik, Ruda, Kuba a Láďa a Tomáš

Úterý

114 km, průměr 32,8 k km/h

Dopředné vyhledání tras neproběhlo, a tak jsme jako cíl prvního tréninku zvoli San Martino za Veronou. Ale ouha. Provoz postupně zhoustnul až do dvouproudé rychlostní silnice, z níž jsme unikli výstupem po stráni na most. Nakonec jsme se domotali k historickým městům (vrcholem bylo jedno s s jakousi kamennou pevností a bránami nad silnicí). Nad Solferinem se jednak tyčí pevnost s věží a jednak v něm najdete zachovalé historické náměstí s kostelem a domy. Po cestě zpět, kdy jsme už najížděli kiláky na pětníku, jen abychom splnili požadavek, jsme potkali bandu Italů. Zvyšující se tempo se jim zamlouvalo, drželi se nás, pak jsme na špic pustili jednoho z nich, ale to už se bohužel přiblížil kruháč, který naše cesty rozdělil.

Středa

180 km, 35,5 km/h průměrná rychlost

Nejdřív jsme vyrazili na jih s cílem města Mantova: Peschiera del Garda – Monzambano – Volta – Góito – Rivalta – Mántova. Přesný itinerář napsat nemohu, protože jej neznám: jezdíme napůl podle předem vypsaných měst (ráno vymýšlíme trasu nad mapou) a napůl podle citu. Oproti včerejšku to v tomto ohledu již bylo mnohem lepší. K Mantově byl nepříjemný hustý provoz, samé kamiony (mléko, vepři). Objeli jsme ji průmyslovou částí a stočili to na jihozápad k městu Viadana. Pak severozápad na Cassalmaggiore. A zde už začínaly dlouhé rovné úseky. Provoz vyhovoval. Foukalo pořád proti nebo z boku. Dále Piadéna, Asóla, Castel Goffredo a od něj jsme už jeli k známému Solferinu, projeli historické centrum a přes Pozzolongo domů. Já šel v podvečer na protažení, lehké posilování a otestování běhu – a zastihl mě solidní slejvák, který pak večer pokračoval. Doufáme, že zde opravdu prší jen přes noc. A papání dnes? Vynikající kuře na paprice a knedlík a pak ještě párky se sýrem s chlebem. Karolína je chuděra pořád nemocná. Cesta na zítra naplánována na 210 km (dnešní trénink měl mít 150 km).

Čtvrtek

235 km, 34,2 km/h průměr

Plán splněn, ujeli jsme pořádnou porci kilometrů. Připomínám, že tak jako v předchozích dnech bylo převýšení „nula nula nic“. Zato vítr se činil a foukalo… málokdy do zad. Ráno bylo zataženo a déšť nás provázel celou cestu. Několikrát jsme nasazovali a zase sundavali pláštěnku, jednou to bylo extra silný slejvák. První část cesty byla pohodová po cyklostezce nad Góito (vč. deště a defektu – Palinko), pak jsme ale dlouho porůznu bloudili a jasno ohledně směru bylo až v nejjižnějším bodu nad Viadénou. Tam začala ta lepší část cesty: extra rovný dlouhý úsek, který jsme zakončili jízdou za kamionem. V 63 km/h jsme to s Jirkou nechali na Pavlovi. Závěr zase po cyklostezce a tam jsme drželi vysoké tempo 38 km/h tak jako za celou poslední část, místy 40 km/h (Radek). Proto vysoký průměr – prostě neflákali jsme se. K večeři špagety.

Pátek

Kompenzace 95 km

Za úkol jsme si dali najít cestu do východních hor, a to přes Bardolino a Gardu. To se povedlo (v caprinu doleva do kopce), ale pak nás cesta svedla nad Veronu, kde jsme si zase pobloudili a cesta z Verony do Peschiary, to bylo jedno velké utrpení: vítr proti a super hustý provoz. Zácpy na jihovýchodním pobřeží Lago di Garda jsou už teď dlouhé. Jaké jsou asi v létě…? (Ideální dovolená.) My auta objíždíme zprava a např. zítra, psáno zpětně, to bylo celkem o život, kruháč za kruháčem, auta v jedné šňůře, řidiči naštěstí klidní; až při vyhýbání přes vysokou nezpevněnou krajnici Radek píchnul.

Doma špagety, poker, procházka městem (pohledy), rizoto, poker a Radek tři sojové suky. Jo, poker vyhrál Radek :-).

Sobota

První etapa v kopcích, 175 km, průměr 25,9 km/h

Radek se probudil se silnou rýmou a to spolu s jakýmsi neřádem v oku z něj udělalo „polovičního cyklistu“ :-) bez kvalitné regeneráce. Nejostřejší zážitek dne se odehrál mezi Gardou a Caprinem, kde Palinko asi omylem zařadil dvojku a plný plyn a nechal to tak až nahoru na kopec… Pak se jelo přes Spiazzi, Ferrara di Monte Baldo, San Valentino, Brentonico a Mori až do údolí u řeky Agio. Jde o východní hřeben kopce nad východním břehem jezera. Přeskočím k tomu nejzajímavějšímu – no nejlépe to jelo Pájovi. Kopec byl nejdřív celkem mírný, táhlý (Ferrara). Pak se to ale zvedlo a marně jsme lovili lehčí převody. Potkali jsme i odbočku doleva na horní stanici lanovky Malcesine-Monte Baldo (jestli jsme to tedy identifikovali správně). Měly to být 3 km, ale po 1,3 km přišla šotolina, takže otočit a zpátky.

Neděle

175 km

Dnešek jsme protrpěli od A do Z. Pohled na oblohu nevěstil nic dobrého, a tak jsme se oblékli do zimy a deště. Při zpětném pohledu stejně nechápu, proč jsem si nevzal víc věcí. Po 50 km jsme začali stoupat a zároveň poprvé oblékli pláštěnky. A stoupali jsme dlouho. Na prvním hřebeni slejvák dosáhl vrcholu a při sjezdu do druhého údolí jsme navíc solidně promrzli. Stáli jsme v Grezzaně, tu přijela zánovní luxusní Audi A6 Avant a řidič při uspěchaném otáčení na silnici nechal u obrubníku kus blatníku… My mezitím řešili, co a jak: už teď jsme mrzli (rukavice obyčejné dlouhoprsťáky na horské kolo, boty bez návleků, na nohou a rukou návleky, pláštěnka, bez čepic), pršelo celkem hustě a v plánu bylo stoupání až do cca 1500 m.n.m., tj. do olověné oblohy. Rozumná alternativa jet stejnou cestou zpět, tj. vč. potřebného solidního výšlapu, byla zavržena a Jirka hlasoval pro cestu dle plánu, já se přidal a jeli jsme. Vlastně od začátku jsem jel jako třetí vzadu s odstupem cca 20 m a pokračoval jsem v tom ani nevím proč – asi jsem chtěl trpět sám. A trpěli jsme všichni. Naštěstí stoupání zahřálo. Když v takové si tuaci potkáte rozesmáté Italy u venkovního grilu u silnice s porcí masa nad ohněm, nejdřív se štípnete a pak jen odevzdaně řeknete NTVL. Pak jsme viděli venkovní teploměry: někdy 4, někdy 6 stupňů Celsia. Déšť ustával, pak i vykouklo slunko a modrá obloha. A přišla osudová křižovatka: doleva, nebo doprava? Doleva. Chyba lávky!

Jeli jsme dál, ale nevěřícně. U každé mapy, pár jich tam turistických nepřehledných bylo, jsme stavěli a špekulovali. Pak přišel i dlouhý sjezd, kde i Fiši zapochyboval o smyslu života. Nakonec nás „zachránila“ pořádná nástěnná mapa v Sega di Ala (?), jež nás vyslala kamsi do… vzhůru do nebes. Nebýt té mlhy, byli bychom to otočili, ale jeli jsme statečně dál. Jirka s Pavlem vedle sebe, Radek za nimi, připraven odejít ch*ípnout do houští. Znenadání světlo na konci tunelu a my se objevili… nahoře. Následoval cca 13 km sjezd, který jsme si pak vyjeli v poslendí den. O tom později. Objevili jsme se ve Val d’Adige u města Ala. Jeli jsme na jih opět proti větru, ale podělili jsme se o to. Pak přes Caprino do Bardolina a proplétečkou kolonami aut do Peschiary. To proplétání je adrenalin, ale taky nebezpečí… Radek tam měl defekt, když přejížděl z nezpevněné krajnice zpět na vozovku.

Pondělí

175 km

Dnes jsme si dali za cíl západní hory a při pohledu zpět se naplánovaný výlet jeví… jako zcela nereálný. Však jsme jej také v procesu notně zkrátili. Den byl takový divný. Jirku nohy bolely dost na to, aby to po 30 km otočil, Radka bolely také, ale ne tolik, a tak to objel za Pájou v háku. Viděli jsme do Gargnana, k Lago di Valvestino, pak Capovalle, doleva přes nějaký kostel (Lago d’Idro jsme jen zahlédli) a pak následoval ultrahustý sjezd po klikaté uzoučké silničce přes Eno do Vobarma. No a odtamtud už jen přes Odolo a San’t Eusebio tak nějak klikatě domů.

Úterý

80 km

Nejkratší cestou jsme se v poklidu a pohodě a celkem radostně dostali pod obávaný smrťák vedoucí do země extáze. Na Google mapě to vidím jako úsek mezi místy Sdruzzina a Sega di Ala (+ jsme jeli ještě výš až do průsmyku). Trvalo nám to tam 1:15 s průměrnou rychlostí 11 km/h. Některé úseky 20 %! Výhledy na ledovcem vysekané údolí fenomenální. A co bylo ještě fenomenálnější? No přeci sjezd. Ten za to stál.

A pod kopcem čekali naši milí parťáci a kolegové, v restauraci si dávali do nosu. Cesta zpět byla v poklidu, pro mě určitě, a doma… nevím jak vy, ale já se hend dal do luxování . Lednice, samozřejmě. (Čímž nechci hanit Olinku – luxování proto, že jsem se v Itošce příliš držel na uzdě.)

V ženách se dle očekávání výborně prezentovala Dáda Kopecká (čerstva a nejnovější posila týmu pro tento rok), která jasně vyhrála. Ve veteránkách Monika zajela druhý nejlepší čas a v kategoriích mužů jsme měli trojnásobné zastoupení. Mezi mastry 1 jel Lukáš a dle jeho zprávy dojel v pohodě těsně předposlední (offic. výsledky však říkají, že 12). Zato v mužích jsme získali double. Vítězstvím začal Fiši a druhý dojel Palinko. Oba navíc obsadili celkově s Elitou 6 resp. 7. místo.

Skibus nás ze sokolovského terminálu za 90 Kč odvezl na Boží Dar, kde jsme se rozdělili na skupinu chrtů (Jirka T., Péťa O. Vašek S., Radek F.) a skupinu rozvážných vedenou Martinem Č. (+ Iva a Lenka). Itinerář: Boží Dar, hřbitov – Špičák, okolo, Špičák – Hřebečná – Bludná – doprava a po silnici pod rozhlednu, Horní Blatná – U Medvěda – po silnici výšlap na magistrálu – před Jelení přechod státní hranice – první pašerácká doleva a opět přechod státní hranice – Bublava; 54 km.

Sníh byl po ránu a ve stínu přemrzlý, tvrdý, na sluníčku rozbředlý. Takže do Blatné jsme doletěli a z Blatné nás často trápily těžké úseky mokrým hlubším sněhem.

Druhá skupina vyrazila z Božáku i z Blatné s náskokem. Vše šlo dle plánu, avšak jedna z řady známých variací na téma „zaručená zkratka“ způsobila pozdní příjezd do cíle. Pepovo pomazánka však postavila na nohy i ty nejunavenější. A co teprve plzeňský poklad ve sklepě.

[View with PicLens]

Skibus. Řidič řídil jako... no, autobusák.

Příjezd na Boží dar

Péťa u převlékárny

Start u hřbitova

Skupinka pod sjezdíkem u Bludné

SIlnice Blatná-Rýžovna...

Pochod k magistrále z Blatné

Zkusili jsme si jej zkrátit po poli...

GPS záznam úseku Boží Dar – Horní Blatná

(zapnuto ještě za pěšího pochodu, včetně zastávek…)

Do tělocvičny jsme začali chodit s počátkem listopadu. Účast dospěláků však postupně klesala. Nahradili je však mlaďoši: stálá účastnice Karolínka, později Kuba s Láďou a Ruda. Z dospěláků se účastnil trenér Honza Vokáč, Pavel Polák, Palinko ml., někdy s tátou, Pavel Berka, Radek Fiši a Michal. Ze začátku Onťas, Martin Kofroň, Vašek Viki.

Na začátku tělocvičné sezóny jsme si řekli, že během dvouhodinovky 417-19 hod. chceme i strečink a posilování. Ze začátku se to moc nedařilo, ale později to již Honza kočíroval, a tak jsme dělali různé vylomeniny: přeskoky laviček na sto způsobů (nejlepší byly tři 30 sekundové série snožmo za Palinkem), kliky, lehsedy, rybička (zvedání vleže nohou a hlavy/trupu), břišáky na žebřinách, zdvihy a prostocviky na kruzích, ručkování na vodorovném žebříku, rovnováha na kladině, šplhání na laně a na tyči. Posilování jsme prováděli i během hry: kdo dostal tři koše, dělal pět kliků nebo deset lehsedů.

Hrál se basketbal (většina), po něm fotbal a když byly hokejky, tak i florbal. Na závěr posilování.

Za sebe mohu říct, že jsem byl fyzicky pokaždé vyřízen, doma šel spát dřív než obvykle a několikrát mi bylo vysloveně zle. Takže naprostá spokojenost. Proto do tělocvičny chodíme, abychom potrénovali (tak, jak se v zimě má, tj. ne jen na kole, ale i zbytek těla, samosebou že včetně nohou) a pobavili se.

Takže v listopadu na viděnou a do té doby přeji všem mnoho skvělých kilometrů na kole.

[View with PicLens]

V sobotu 18.2. na Kamenici si u Vašíka vyzvedlo startovní číslo 18 nadšenců. Proti předpokladu to bylo méně, ale řadu lidí jistě odradilo nepříznivé počasí pro dobré běžkování. Teplota nad nulou, mlha a také vítr. Všichni jež se dostavili měli velký problém zvolit vhodnou „mázu“ a někteří ještě těsně před startem přemazávali a taktizovali. Přesto se všichni s podmínkami na trati více prali.

Po krátkém slovu na úvod před startem od Ontyho se mohlo vyrazit. Na čele se rychle oddělila dvojice Jirka Hadrava a Radek Fišer. Za nimi pak sólo jízdu absolvoval Bájo, za ním Vašík atd. viz foto na stránkách bikeri.cz a ski brezova. Pohled na závod z čela je od Fišiho na bikerech.

Pohled na konec startovního pole od Hummela v následujících řádcích: Chvíli po startu jsem již nikoho neviděl a trápil jsem se sám. Po hodině jsem doběhl Robyho, který byl na mně kvůli mazání naštvanej a tak jsme se při závodě pohádali. Po dojetí prvního kola to Roby zabalil a já ze vzteku jsem pokračoval. Po oběhnutí malé louky jsem uviděl Vencu Kyselku a ve stoupání k Lobzům jsem jej dorazil. Aspoň chvilka pokecání. Pak jsem se opět osamostatnil a mířil sám k cíli, když jsem doběhl jednu rodinku na výletě. Jejich malý synek to těsně přede mnou položil a já abych ho netrefil jsem nějak hodil taky tlamu. Do cíle již nic zajímavého. Když jsem si sedl v kůlně a dal si čaj, zjistil jsem, že si domu odnesu malý pohárek za neskutečné třetí místo. Roby díky:-)))

Výsledky:

Díky Ontymu, Vašíkovi a všem co se na přípravě závodu podíleli. Nesmíme zapomenout tradičně na město Březová, které dodalo poháry a pomohlo se zajištěním některých věcí v zázemí závodů.