V půl sedmý jsme se sešli u Baníku a ne, že bychom hned vyběhli, Fiši začal rozvážně diskuzi na téma, jak a kam teda vyběhneme. Už v tu chvíli jsem byla zmrzlá. Běželi jsme na Areál, kde jsme opět zastavili a Fiši znova začal rozvíjet své dalekosáhlé nereálné ideje o dnešním tréninku. To už jsem byla zmrzlá úplně a tréner mě štval. Zase jsme ho museli nakopnout, abychom se teda nějak hýbali, ačkoliv Radovan se nemůže soustředit na víc věcí najednou. Běželi jsme dál a pořád nebylo jasné kam. Fiši by dal nejraději nějaký noční maratonek s tim, že když to zvládne on, proč by to nezvládli všichni. Směřovali jsme k nádrži Michal, kluci si bonusově vyběhli kopec k Astorii, já utíkala pomalu dál. Když jsem byla sama ve tmavém lesíku, zakřičela jsem, jako by mě někdo přepadl. Čekala jsem jak mě minimálně Fiši přisprintuje zachránit. A houby. Fíša v pohodičce doklusal se slovy: „Co je, voe?“. Obíhali jsme Michal, kluci se mi pomalu ztráceli z dohledu a kdyby někdo trenéra neupozornil, že chybim, mohla jsem se vytratit.

U polního výběhu na Hruškovou jsme se opět zastavili a, už se opakuju, zase jsme mrznouce řešili, co dál. Rozdělili jsme se na dvě grůpy: Fiš, Míra a Bájo si šli zase vyběhnout kopec a já s Palinkem jsme běželi dál směrem do Starého Sedla (už jsem Fišimu odkývala i to Sedlo, hlavně abychom se už hnuli a taky jsem plánovala, jak skoro umřu a budu mu pak mít co vyčítat). S Pavlíkem se mi běželo parádně, utíkali jsme sami až do Poříčí. Mimochodem opět podotknu, že v desetistupňovym mrazu může vymyslet běh kolem řeky jen úplnej magor, ale nic proti trenérovi no. To v druhé grůpě taková harmonie nepanovala. Bájo se od kluků odpojil dost brzy. Dobrý bylo, že Fiši říkal, že vlastně v běhu Bájovi nerozumněli, co jim povídá, ale tipli si, že s nimi dál nepoběží a prostě nečekajíc utekli. Potom v nějakém seběhu utekl Radek i Mírovi a opět nečekal, proč by taky, že? Vždyť byla jen tma, mráz, sníh, tak proč nedokázat všem, jakej je Fiši borec. Na konci Poříčí nás Fiši dostihl, závod tedy vyhrál, vynášejme ho do nebes, a neviděl důvod se vracet Mírovi naproti. Takže tak nějak probíhal náš „společný“ trénink pod vedením individualistického trenéra. Plusový bod mu však musím přičíst za nápad, že v rámci tréninku mě bude on na střídačku s Pavlíkem vynášet do Těšovického krpálu. No překvapili mě, cyklisti. Fakt s metráčkem na zádech dokázali běžet i do kopce, wow. Z pohledu žokeje mohu podat srovnání – na Palinkovi se jelo jak na závodním koni, zatímco na Fišim jako na tažném valachovi. Nesrovnávám rychlost, nýbrž posezení.

K Baníku už jsme se nějak dokouleli. Takže jsme vybíhali v pěti, vrátili jsme se ve třech, v nohách necelých 15 km. Chviličku po nás doběhl naštvanej Míra, chtěl Fišiho zmlátit a ten by si to zasloužil. Já jsem cítila omrzliny druhého stupně od pasu dolů (Nike elasťáky – nic moc do mrazu), Míra s bílými fousy vypadal jak Děda Mráz, Pavel měl místo čepice sněhovou krustu, jen Fiši vypadal normálně, holt i tuky mají svá pozitiva. Pavlíka čekal ještě běh do Bukovan, odmítl odvoz, respekt před tvrďákem, my zbylí jsme se odvezli autem do bazénu, kde jsme roztávali ve vířivce.

No hardcore! Snad mám další svědky, že sport (život) s Fišim není pro normálního smrtelníka možný.

Po běhu jsme si nandali sladkou nálož v podobě nedietních dobrot a většina z nás se přesunula ještě do bazénu a vířivky. Odpojil se od nás Onťas, který měl za sebou navíc dvě hodiny na běžkách, takže jsem ho pro tentokrát omluvila, a Palinko, který dnešek pojal opravdu maratónsky, protože přiběhl z Bukovan a běžel i zpátky. Farmář Fiši přiběhnuvší z Kostelní Břízy, což je pro něj denní chleba, zvládnul i bazén.

Následky tréninku: Csipi a Palinko byli napadeni zákeřným bacilem, Fišimu uhnívá palec na noze.

Takže sportem ku zdraví (a trvalé invaliditě) a snad příští týden v podobné sestavě ahoj.
Ve středu přebírá mou trenérskou štafetu Viki v adventure bikování a v pátek Hummel v tělocvičně.